ŽANETA VOLDÁNOVÁ

O World Mental Health Day, tedy světovém dni duševního zdraví, bych toho mohla říct tolik. Jak se tak dívám na hodiny, vidím, že mi zbývá už jen 24 minut na to, abych tohle napsala... ať už je to cokoli. Tlaku, ahoj, ty jsi opravdu ten pravý, s kým bych měla dnes trávit čas. Nicméně, i když tohle dokončím až po půlnoci, nebude to platit o nic míň, protože to, co chci říct, může být - a mělo by být - aplikováno na každý den v roce. Vlastně dnešek ani není tak odlišný - stejně jako lidé, kteří se potýkají s problémy s duševním zdravím, nejsou tak odlišní od těch, co se s nimi nepotýkají. Ale je to stejně dobrý den jako každý jiný pro to rozšířit trochu povědomí, vylít nějaká srdce a nabídnout pomoc zlomeným duším, které čekají, až budou opraveny.

​

​

​

​

 

 

 

 

​

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Abych byla upřímná, nikdy jsem nespadla na úplné dno. Nikdy mi nebyla diagnostikována žádná duševní porucha, nikdy jsem si doopravdy nepřála zemřít a nikdy jsem dočista neztratila naději. Nicméně jsem dělala věci a měla pocity, které byly dost nebezpečně daleko od duševní stability, natož štěstí. To všechno vycházelo z jediného prostého důvodu - vždy jsem si přála být dost dobrá. Nejprve pro ostatní, což v určitém bodě ne úplně fungovalo, ale pak jsem našla své lidi a věci se zlepšily. Jenže později jsem začala čelit mnohem tvrdší soudkyni - kritické perfekcionistce, která se odmítala spokojit s čímkoli menším než skvělostí... Sobě.

Ano, zdá se, že se ráda doháním k šílenství tím, že od sebe očekávám víc, než je nutné. Už to není tak zlé, ale po cestě k dosažení dokonalosti - nebo bych spíš měla říct přijatelnosti - jsem se přiměla dělat věci, které mě málem zlomily. Problém vždy spočíval v tom, že jakmile jsem na sobě objevila něco dobrého, začala jsem toho od sebe vyžadovat extrémní množství. Jedla jsem dřív příliš málo jídla, protože jsem si myslela, že mé hubené tělo bylo něco, na co jsem mohla být pyšná. Hloupost. Učila jsem se víc, než bylo "normální", a mučila jsem se tím, že jsem vynechávala jídlo a spánek, dokud jsem se necítila připravená na test nebo zkoušku nebo cokoli, a hrozně moc jsem se nenáviděla, kdykoli můj výsledek nebyl dobrý, protože jsem zkrátka věřila, že to znamená, že ani já nejsem dobrá. Pitomost. Vzdávala jsem se... škrtněte to, pořád se vzdávám svého vzácného volného času, abych pomáhala ostatním, protože jestliže mě potřebují, znamená to, že nemůžu být tak bezcenná, jak se opakovaně přesvědčuju, že jsem, mám pravdu? Na to jsem pořád pyšná a je to velice vděčné, ale stejně jako ty další dva extrémy, které jsem pronásledovala v minulosti, mi to zrovna nepomáhá být v pořádku. Taky se udržuju pořád zaneprázděná. Někteří lidé to dělají pro peníze, já proto, abych ztlumila ten otravný hlas, který se mě snaží přesvědčit, že ve chvílích, kdy zpomalím a odpočívám, nežiju pro ostatní, žiju jen pro sebe a to nestačí. 

Upínala jsem se a pořád se upínám (ach, jak bych teď ocenila, kdyby čeština měla present perfect!) k věcem nezdravým pro mé tělo i mysl a teď si to uvědomuju. Naneštěstí, když váš vnitřní hlas neustále zpochybňuje vaši hodnotu, je těžké ho umlčet bez objektivních důkazů. Hubené tělo znamená odpovídat standardu krásy, a krása je dobrá. Vysoká skóre a ohromující známky znamenají chytrost, a chytrost je dobrá. Věnovat svůj čas a energii ostatním je laskavé, a laskavost je dobrá. Být produktivní a odvádět hodně kvalitní práce znamená dosáhnout úspěchu, a úspěch je dobrý. A já zoufale potřebuju být dobrá. Ne pro ostatní. Už dlouho vím, že jsem milovaná mnohem víc, než si zasloužím...

Vidíte, už je to tu zas. A to přísahám, že jsem na tom teď o dost líp!

Tohle je na tom všem fakt to nejhorší. Jakože, já vím, že mám kolem sebe ty nejlepší lidi a že jim na mně opravdu záleží, jenž pak je tu to otravné, nesebevědomé, vnitřní já, které říká: "Ale proč? Co na tobě může mít někdo rád? Ty jsi ten nejmíň cool člověk v okolí, máš sotva co zajímavého říct..." a já tomu prostě věřím a zůstanu zticha. Nestává se to už tak často jako dřív. Abych k sobě byla férová, udělala jsem velký progres v otevřenosti, sebejistotě a toleranci vůči svým chybám a to zahojilo některé z jizev, které jsou pozůstatky toho, že od sebe neustále očekávám víc, než můžu zvládnout. 

Pořád ještě nejsem absolutně v pořádku, ale od té doby, co jsem napsala svou poslední knihu, Kaelynina mračna, jsem mnohem šťastnější a taky si daleko víc odpouštím, což dělá obrovský rozdíl, ač jsou tu stále momenty, kdy mě mé problémy doženou a já se prostě sesypu. To mi připomíná mé zhroucení na tanečním soustředění v Chorvatsku, které se konalo tohle léto. Vyvolalo ho něco docela zbytečného, kvůli čemu jsem se sebou nebyla spokojená, a najednou můj mozek začalo zaplavovat všechno, co jsem na sobě kdy nesnášela, a byla jsem ve stavu, kdy jsem dokázala jen panikařit a brečet. Ale ten večer jsem se rozhodla udělat něco jinak. Věděla jsem, že kdybych zůstala sama na svém pokoji, hodiny bych brečela a několik dní, týdnů nebo bůhvíjak dlouho bych byla zlomená, takže jsem poprvé v životě prostě vyšla se svým pitomým ubrečeným obličejem ven, kde seděli mí přátelé. A nevěděla jsem, co udělat dál, a oni to nejspíš taky nevěděli, protože jsem zkrátka neměla slova na to, abych jim vysvětlila, co se se mnou děje, jelikož jsem tomu vlastně nerozuměla ani já, takže jak by tomu mohl rozumět někdo jiný?

Přesně z tohoto důvodu píšu tenhle příspěvek o duševním zdraví. Jsem zatracená spisovatelka a řekla bych, že mi to se slovy jde celkem výborně (sledujte to sebevědomí, omg!), ale v situacích jako tahle nevím, co mám říct. Neuvažuju jasně a většinou si to uvědomuju, ale to neznamená, že vím, co cítím, natož jak to poskládat do vět. Troufám si řít, že mnoho lidí trpících úzkostí, nejistotou a podobnými problémy se cítí stejně. Samozřejmě že někdy se o našich problémech opravdu nechceme bavit, ale někdy bychom to strašně rádi udělali, jenže nevíme, jak.

Dnes - no, teď už včera, abych byla přesná - byl World Mental Health Day. Slovo "world" mi přináší nejrůznější emoce. Jak obrovské místo svět je a jak velká komunita lidí, co jsou nešťastní, vyděšení, nejistí, uvěznění, vyčerpaní a mučení svou vlastní myslí, musí existovat. Lidí, co jsou laskaví a krásní a co si absolutně nezaslouží pociťovat jakoukoli bolest. Znám tolik lidí, co bojuje s úzkostmi a všelijakými druhy duševních problémů, a jsou to jedny z nejhodnějších bytostí na Zemi, a vždycky mi láme srdce, když vím, že soupeří s těmi démony, co žijí uvnitř jejich hlavy. A musí být tolik dalších lidí, o jejichž problémech ani nevím, protože jednoduše nedovolí, aby se o nich zbytek světa dozvěděl.

Jsem si plně vědoma, že nemůžete magicky všechny proměnit v radostný uzlíček štěstí a blaha. Co však vždycky můžete udělat, je věnovat svůj čas a úsilí tomu, aby se lidi okolo vás cítili výjimečně. Pochvalte je pokaždé, když se vám líbí něco, co udělají. Odpovězte na jejich smutné příspěvky pozitivními slovy, abyste jim zvedli náladu. Povzbudivě se na ně usmějte, když vypadají ztraceně a nejistě. Poslouchejte, když mají něco na srdci, ať už se to zdá jakkoli nedůležité.

Buďte laskaví. Buďte laskaví k lidem, kteří jsou šťastní a usměvaví - uděláte je ještě šťastnější a jejich úsměvy ještě širší. Buďte laskaví k lidem, kteří jsou smutní a tišší - vaše laskavost může udělat větší změnu, než byste kdy hádali. A - čistě ze zvyku tohle zmiňuju naposledy, ale rozhodně by to neměla být poslední položka na vašem seznamu priorit - buďte laskaví sami k sobě - zítra se vzbudíte s mnohem lepším pocitem, když si dnes večer dokážete odpustit ty své malé chybky, a také toho zítra mnohem víc dosáhnete, když si poděkujete za vše, čeho jste dosáhli dnes.

Vím, že to není snadné, ale nejste v tom sami. Celý svět je v tom společně, ne jenom dnes/včera, ale každý den. Rozhlédněte se okolo sebe, usmějte se a já ručím za to, že někdo se usměje nazpátek. Pokud vás uvidím, přísáhám, že ten někdo budu já, a dám do toho úsměvu celé své srdce a duši. :)

​

I love you, stay strong, you rock. x 

#WorldMentalHealthDay2019